Esej zkoumá včelí úl jako antropocenní objekt, který propojuje historické, ekologické a technologické aspekty lidského vztahu k přírodě. Včelí úly se postupně staly symbolem environmentální odpovědnosti, městského včelaření a ochrany biodiverzity, ale zároveň odhalují paradoxní dopady lidských snah o nápravu ekologických škod. Text sleduje vývoj od tradičního včelařství přes technologické inovace až po městské úly, přičemž upozorňuje na jejich potenciálně negativní vliv na divoké opylovače a lokální ekosystémy. Včelí úl tak představuje nejen nástroj zemědělské produkce, ale metaforu komplexních vztahů mezi člověkem a přírodou v éře antropocénu.
Autoři: Tomáš Daněk, Tereza Prášilová, Anton Zubko