Text představuje tabulové sklo jako typický antropocenní objekt, který reflektuje a zpochybňuje modernistické ideály. Sklo, symbol průhlednosti a pokroku, je analyzováno z hlediska jeho technologického vývoje, ekologických dopadů a kulturní symboliky. Esej se zabývá paradoxy skla, jež spojuje i odděluje – umožňuje kontakt člověka s přírodou, ale také vytváří bariéry, například v podobě „skleněného stropu“, symbolizujícího genderové nerovnosti. Text zmiňuje ekologické důsledky, jako jsou úmrtí ptáků narážejících do skleněných ploch, a vyzývá k novému pohledu na vztahy mezi člověkem, přírodou a ostatními bytostmi. Sklo je zde prezentováno jako klíčový fenomén antropocénu, jenž odráží rozporuplnou povahu lidské přítomnosti na Zemi.
Autoři: Jana Jobbiková, Ľuboš Slovák, Sabina Vassileva